Šťastní rodiče - výchova dětí
22. 7. 2009
Šťastní rodiče
Bruno Ferrero
· Všechny děti to vnímají: Láska mezi rodiči je skálou, na které vaše děti staví svůj život.
· Veškeré tajemství výchovy spočívá v „umění získat si srdce.“
· Je třeba mít na paměti, že se člověk učí od vzorů. Jedno rčení říká: Když hádka skončí, zapomeň na ni.
· Třebaže dětem musíme vyhubovat ani na okamžik nesmějí zapochybovat o naší lásce.
· Pro ještě rostoucího člověka ve vývoji není nic hrošího než žít v nejistotě a strachu, že se rodina rozpadne, že ho opustí a že za ním zůstane prázdno.
· Děti se učí chovat jako muži a ženy pozorováním svých rodičů. Od nich přebírají i způsob vztahu, který mezi sebou mají.
· První povinností otce k dětem je milovat matku. A naopak.
· Ženy potřebují mluvit o svých pocitech a cítit, že jim muž naslouchá a že je chrání. Muži potřebují cítit ocenění za to, čím jsou.
· Jsme-li schopni projevit trpělivost a porozumění, i když napětí vzrůstá, zlepšuje to vztahy.
· Dobrý otec naslouchá dětem „srdcem“ a často pronáší magickou větu: „Jsem na tebe hrdý.“ Možná příliš hrdý ani není, ale brzy se takovým stane, protože tato věta má skutečně velkou moc.
· Důležité je, aby otec před dětmi dovedl ukazovat harmonii, úctu a pedagogický soulad se svojí ženou. Dobrý tatínek je na straně manželky.
· Nikdy nesmíme používat donucovacích prostředků, ale pouze přesvědčování a lásky.
· Rodiče, kteří s dětmi vstoupí do konfliktu, jsou nuceni používat jeden trest za druhým; výsledkem jsou stále zlobivější děti. Ty pak smýšlejí takto: „Máš-li právo zraňovat ty mě, pak mám i já právo zraňovat tebe.“
· Umět naslouchat je první povinností lásky.
· Jedno z prvních jednoduchých pravidel „školy pro rodiče“ říká: „Snažte se, aby poslední hodiny dne byly těmi nejhezčími.
· Děti musí poznat systém hodnot, ve které věří rodiče, dokonale znát pravidla, jež musí respektovat, a chápat, že to s sebou nese konkrétní zodpovědnost. To vše předem. Někteří rodiče zasahují až potom, co se objeví problém a určité chování se už vžilo.
· Je třeba použít co nejméně slov, aby jejich poselství bylo jasné a jednoznačné. Neustálé opakování jednoho a téhož příkazu nebo zákazu po celých dvacet čtyři hodin má stejný význam, jako bychom žádný příkaz nedali. Dlouhá kázání navyknou děti tomu, že slova rodičů už vůbec neposlouchají.
· Rodiče nepředávají hodnoty nucením, ale tím, že je ve svém životě sami uskutečňují. Klasickým případem je tatínek, který bije své děti a říká: „Doufám, že tě to naučí, abys nebyl bratra!“
· Je na rodičích, aby dětem pomohli rozvinout dary, kterých mají vždycky dost, ve skutečné schopnosti. Je to jedna z podivuhodných mocí rodičů. Pokud však není jasný cíl, nikam se nedojde.
· Pomozme dětem nabýt sebedůvěry. Pouze rodiče mohou děti naučit, aby si řekly: „Já to dokážu.“
· Pouze respektující a respektovaní rodiče mohou dítě naučit úctě a poctivosti.
· Děti považují za důležité to, co je důležité pro rodiče.
· Děti potřebují nezávislost, aby mohly růst v sebedůvěře. Můžeme je povzbuzovat např. slovy: „Co si o tom myslíš?“
· Máme mít děti rádi takové, jaké jsou a umožnit jim vyjádřit vlastní individualitu.
· Rodiče by měli zabránit, aby o sobě děti mluvily negativně a rozvíjely v sobě sklony k naříkání a snadnému upadání do malomyslnosti. Chlapec, který si často stěžuje, ve skutečnosti říká: „Nejsem spokojený s tím, kdo jsem, a vším, co je kolem mě.“ Kdo si myslí, že je „neštěstím“, obvykle se jím i stane.
· Je třeba mít na paměti, že pochvala je vždycky účinnější než kritika. Často kritizované děti snadno ztrácejí odvahu a stávají se osobami s velmi malou sebeúctou.
· Nikdy nesmíme říci: „Běž a dělej!“ To je ta nejhorší rada, kterou můžeme dát. Když nerozhodné dítě cítí, že je k něčemu nuceno, prožívá určitou nechuť a v důsledku toho je stále pomalejší. Neměli bychom rovněž nikdy místo nerozhodného dítěte práci udělat sami. Až se dítě stane dospělým, bude jen čekat, že rodič přispěchá a zázračně ho zachrání.
· Dítě potřebuje rádce a poradce, který by ho povzbudil a přitom nesoudil.
· Nikdy netrestejte, pokud jste nevyčerpali všechny ostatní prostředky. – Don Bosco –
· Velmi citlivé děti, na které stačí zvýšit hlas a už se rozpláčou, potřebují vyhubovat méně. Naopak ty, které si už vytvořily obranné zdi, je třeba hubovat silněji.
· Když je dítě neustále kritizováno, zvykne si o sobě myslet, že se k ničemu nehodí, a bude mít vůči druhým neustálé připomínky. Začne pochybovat o svých skutečných schopnostech a snižovat schopnosti druhých.
· Rodiče nikdy nesmějí začít slovy: „Kdo za to může?“ Jedinou dovolenou otázkou je: „Jak to můžeme vyřešit?“
· Odpuštění má schopnost proměnit druhého.
· Rodiče musí být spravedliví. Děti jsou na rodinnou spravedlnost velmi citlivé.
· Nejjistějším způsobem, jak dětem podat těžké věci, je představit je jako snadné.
– Eleonor Rooseveltová –
· Trénovat se také pro prohru je důležitější než trénink k vítězství.
· Milovat nevyhnutelně znamená trpět. Ale žít znamená umět reagovat.
· Odvaha být sám sebou. Odvaha k pravdě. Důvodem, proč nevidíme pravdu, není to, že jsme málo přečetli nebo máme málo titulů, nýbrž, že nemáme dostatek odvahy.
· Jedna moudrost říká: „Nech to být. Proč chceš pořád trpět? S tím, co se stalo, nemůžeš dělat nic a ani ti to nepřísluší soudit. A tak proč se upínat právě na to, co tě vzdaluje od vší naděje a lásky?“
· Děti se snadněji učí od člověka, ke kterému mají úctu.
· Při úkolech můžeme dětem pomáhat, ale nikdy nesmíme dělat úkoly za ně.
· Pokud jsou rodiče přesvědčeni, že mají inteligentní děti, ty se budou chovat tak, že se inteligentními stanou.
· Když s dětmi mluvíte, nesnižujte úroveň řeči a nejednejte s nimi jako s hloupými jen proto, že jsou ještě malé.
· Rodiče musí dětem připomínat, že být „jedineční“ je mnohem víc než být „jako ostatní“.
· Rodiče by si měli vzít za úkol vychovávat děti k optimismu.
· Dítě musí růst bez toho, aby si říkalo: „že to nezvládne.“
· Člověk předává to, co sám prožívá.
· Pro děti je mnohem důležitější to, co si rodiče říkají mezi sebou, než to, co jim říkají přímo. Chování rodičů platí více než jejich slova.
· Děti potřebují, aby rodiče byli s nimi.
· Pokud rodič nedává najevo radost, třebaže své děti intenzivně miluje, dělá je úzkostlivými. Radost je rovnicí emocí a myšlenek, je rovněž otázkou víry v životě, protože kdo věří, nemůže být pesimistou.
· Člověk, který ztratil schopnost žasnout, je člověkem mrtvým. – Einstein –
· Skrze porážku ve hře, kterou je možno opakovat a event. zvítězit, dítě dospěje k přesvědčení, že i přes dočasné neúspěchy může v životě něco dokázat, a to dokonce i ve stejných situacích, v nichž už jednou prohrálo. Aby se tuto základní věc naučilo, rodiče nesmějí připisovat důležitost vítězství, nýbrž radosti ze hry.
· Při hře se děti ukazují takové, jaké jsou. Podle her, které se dítěti líbí, si můžeme udělat obrázek o tom, jakým způsobem interpretuje svět, jaký svět by chtělo, co ho zajímá, jaké problémy ho trápí.
· Způsobem, jakým si hraje, vyjadřuje dítě věci, které by nebylo schopno převést do slov.
· Úlohou rodičů není dětem osušovat slzy, nýbrž jim zabránit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
